Nějvětší zážitek? Určitě starty na Mistrovstvích světa, říká obránce Vladimír Vlk

Nějvětší zážitek? Určitě starty na Mistrovstvích světa, říká obránce Vladimír Vlk
pátek 12.8.2011 | Redakce

Extraligou i reprezentací ošlehaný obránce, jenž začínal se svou kariérou ve Skalici, nám včera večer, po svém druhém společném tréninku s ostatními Drtiči, rád a ochotně poskytl první exkluzivní rozhovor. Chcete vědět, co všechno nám na sebe nejnovější posila SHK prozradila? Tak si otevřete náledující článek.

 
 

Jak vlastně vznikl Váš příchod do Hodonína?
Trénoval jsem týden v Senici, ale tamní vedení se nějak nemělo k tomu, aby jsme podepsali smlouvu. Lukáš Komárek mi říkal, že by v Hodoníně mohl být zájem, tak jsme se kontaktovali s vedením, respektive s paní Gajošovou. Dohodli jsme se a tak jsem tady.

Většinu své kariéry jste odehrál v nejvyšších soutěžích. Jak v Čechách, tak na Slovensku. Jaké jsou největší rozdíly mezi oběmi extraligami?
Když jsem byl ve Zlíně, tak jsem byl hodně mladý a ty rozdíly jsem až tak nějak nevnímal. Ale potom v Třinci bylo vidět, že česká liga je velmi kvalitní. Hráli v ní už tehdy velmi dobří hráči a byla určitě o poznání techničtější, což mi vyhovovalo. Já si vždy hraji svou hru, ať mužstvo hraje tak nebo tak, ať si přitvrdí nebo ne. Ale osobních soubojů a střetů se nebojím, takže mi nevadí ani to.

Vloni jste poprvé po dlouhých letech nastupoval v nižší soutěži. Je to asi hodně velký rozdíl...
Nejsem si úplně jistý, jestli právě já v tom mám hledat nějaké rozdíly. Už mám své roky, ale nechtěl jsem ještě skončit s hokejem a chtěl jsem ještě hrát a Senica mi dala tu možnost. Myslím si, že nějakou tu práci jsem tam snad odvedl a že jsme sezonu odehráli velmi dobře, ale rozdíly jsou určitě v pohybu nebo kombinacích. Rozdíl mezi první ligou a extraligou určitě je a někdy až hodně značný.

V minulé sezoně jste posbíral nejvíce trestných minut ve své kariéře. Bylo to asi dáno hlavně tím, že jste byl zvyklí na jinou kvalitu jak soutěže a hráčů, tak hlavně rozhodčích?
Ono se říká, že v nižších soutěžích se to trochu víc bije na úkor techniky. Měl jsem z toho samozřejmě trochu obavy, ale nebylo to tak hrozné. Byly tam ale některé zákroky, které se mi od mladších protihráčů nelíbily a možná jsem reagoval až zbytečně podrážděně. Na druhou stranu rozhodčí pak za dva stejné fauly dají na jedné straně dvě minuty a já jsem dostal do konce zápasu. To tam bylo myslím dvakrát, takže to tam naskákalo.

Se Senicí se sice nepodařilo postoupit do play-off, Vy jste ale posléze s Mikulášem postoupili až do finále, takže se sezonou by mohla být celkem spokojenost...
Mikuláš mě v proběhu sezony kontaktoval, ale hlavním cílem bylo postoupit se Senicí do play-off. Bylo domluveno, že pokud bychom se tam dostali, tak mě pustí. Jelikož se nepostoupilo, tak bych zbytečně stál a sezona by mi skončila, takže mi Senica umožníla, že jsem si prodloužil sezonu. V Mikuláši byla škoda, že se nám zranili asi tři klíčoví hráči, kteří nám určitě hodně chyběli - hlavně v tom posledním sedmém zápase finále v Piešťanech.


Máte ve své sbírce nejeden hokejový úspěch. Tři tituly pro mistra Slovenska, k tomu ještě další bronzové medaile, s reprezentací i starty na Mistrovství světa. Těžko se vedle sebe úspěchy staví, s každým je spojena určitá historie. Přeci jen, co je pro Vás nejhezčím hokejovým zážitkem?
Zážitků byly spousty. Velký zážitek byl každý zisk titulu v extralize, ať už to bylo v Dukle Trenčín nebo ve Slovanu Bratislava, ale ten největší byly určitě starty na Mistrovstvích světa. Dostat se na takovou akci není nic jednoduchého a každému se tam probojovat nepodaří. Může se tam podívat osm-devět hráčů z každé země. Pro mě jsou to opravdu nejhezčí vzpomínky, když jsme se potkávali s hráči jako Alexei Jašin, Maxim Afinogenov, Tommy Salo a se spoustou dalších hvězd.

Světový šampionát v roce 1997 byl teprve druhým pro samostatné Slovensko. Atmosféra závěrečného turnaje byla asi parádní?
Já jsem hlavně vůbec nikdy nepředpokládal, že bych se mohl na Mistrovství světa dostat. Ale v té době jsme měli s Trenčínem dobré sezony, takže jsme se s klukama z Dukly do toho reprezentačního mužstva probojovali. Na takovém turnaji se už nehledí na to, kdo odkud je, ale všichni jsme hráli za Slovensko a atmosféra v mužstvu byla opravdu parádní a všichni jsme si to naprosto užívali.

Co Vám nejvíce utkvělo z těchto dvou vrcholů Vaší kariéry v paměti? Ať už příjemně, nebo nepříjemně...
Příjemně.... asi to, když jsme viděli zimní stadiony postavené v Helsinkách do skály. A nepříjemně asi nic, maximálně dopingové kontroly. Na Mistrovstvích světa jsem byl dvakrát na dopingovce a pokaždé to bylo s Jirkou Vykoukalem (směje se).

Máte pověst hokejového světoběžníka. Většinou jste v týmu vydržel dvě - tři sezony a namířil jste si to zase jinam. Byl v tom Váš záměr, nebo se to pokaždé tak nějak samo semlelo?
Ode mě to byl záměr. Kdyby mi ale kluby, nebo jejich funkcionáři řekli, že mám zůstat, tak bych asi zůstal. Po vzájemných dohodách mě ale vždy kontaktovaly jiné kluby a já jsem změnil své působiště. Myslím si, že po těch třech letech je ideální změnit klima. Vím samozřejmě, že jsou ikony v klubech, které tam hrají dlouhá léta, ale nevím, jestli by mi to vyhovovalo. Z mého hlediska je lepší kluby měnit. Ale nemyslím tím čtyři v jedné sezoně, to určitě ne.


Docela mě překvapuje, že hráč zastává tuhle filosofii i když svou kariéru začal vlastně ještě v dobách komunismu, kdy se hodně dbalo na takzvaný klubizmus...
Začínal jsem ve Skalici, odkud jsem v osmnácti odešel. Byl jsem dlouho pryč, ale pak jsem se ještě několikrát vrátil. Skalica byla vždycky můj klub a já jsem za ni vždy chtěl hrát, ale klub nikdy nebyl bohužel natolik ekonomicky silný, aby udržel všechny kvalitní hráče. A není vlastně ani dnes, protože spousta Skaličanů je pryč. Ale pokaždé, když jsem se tam vrátil, tak jsme vždycky uhráli medaili, takže na Skalicu nedám dopustit.

Vaší srdeční záležitostí je bez pochyb Skalica. Klub, který Vám nastartoval kariéru, kterou může kde kdo jen závidět. Jaké postavení měl hokej ve Skalici v minulosti a jak je tomu dnes a co se tam změnilo?
Ano, Skalica je opravdu klub mého srdce. Na to, že je Skalica nejmenší město na Slovensku i v Čechách, které hraje extraligu, tak zázemí pro hokej bylo ve Skalici vždycky výborné. Vedení klubu je u týmu dlouho a ví co chtějí a hlavně díky nim se hokej ve Skalici tolik zvedl. Fanoušci jsou tam tak jako všude. Když se nedaří, tak na Vás pískají, když se daří, tak jste Pán Bůh.

Budete souhlasit s tím, že Žigmund Pálffy je tou hlavní osobností skalického hokeje, bez kterého by zájem sponzorů a možná i fanoušků nebyl takový?
Je to přesně tak. Žigo byl a je schopný sám zápas ovlivnit a vlastně jej i sám vyhrát a i hráči, kteří s ním hrají v mužstvu jdou výkonnostně nahoru. Kromě toho dostane do klubu spousty peněz od sponzorů a v neposlední řadě přitáhne i fanoušky na zimák.

V roce 2006 jste si zahrál v All-Star Game ve kterém se střetly výběr České a Slovenské extraligy. Jaké to je, hrát takové zápasy?
Kromě tohoto „mezinárodního“ zápasu hvězd jsem odehrál myslím ještě čtyři v rámci slovenské extraligy. Pokud nejsou nějaká zranění, tak se potkají vlastně ti nejlepší hráči, které vybírají nejen novináři a fanoušci, takže je to i takové ocenění a pocta pro každého hráče. Ten zápas si užívají jak fanoušci, tak i my na ledě. Je to taková pohoda.

Pokud se nepletu, tak jste dokonce skočil druhý v dovednostní soutěži?
Ano. Prohrál jsem ve finále soutěže o nejtvrdší střelu. No tedy, o nejtvrdší střelu. Šlo o to, vyslat puk od červené čáry po mantinelu tak, aby doklouzal co nejdál, takže důležité bylo, trefit dobře úhel. Porazil mě tehdy Petr Sýkora z Pardubic. (pozn. redakce: Petr Sýkora, jako jediný ze šestice aktérů dokázal puk vypálit podél mantinelu takovou rychlostí, že obkroužil celé kluziště. Konečné pořadí: 1. Petr Sýkora, 2. Vladimír Vlk, 3. Martin Richter, 4. Ľubomír Kolník, 5. Jan Novák, 6. Daniel Babka)


Celou kariéru se Vám vyhýbala zranění. Až na konci listopadu 2008 Vás jedno nepříjemné potkalo. Jak se to tehdy vlastně všechno událo?
Hned v první minutě jsem si lehl do střely a Pavel Kumstát počkal na moment, až dokloužu do dráhy puku, vyslal střílenou přihrávku a trefil mě do lícní kosti. Ale musím říct, že mě to nebolelo. První bolest jsem cítil až když mi po měsíci na kontrole přes nos vytahovali drenáž na odsávání krve. Lékaři říkali, že jsem dostal šok, měl jsem roztříštěnu lícní kost, nadvakrát zlomenou sanici, ale ne moc. Měl jsem dva týdny zdrátovaná ústa, ale po třech týdnech jsem už byl zase na ledě. Sice s mřížkou, ale mohl jsem hrát. Jsem rád a mám štěstí v tom, že se mi jinak zranění vyhýbala a vyhýbají, protože kdyby se mi teď přihodilo něco například s kolenem, tak to bude minimálně na dva měsíce pauzy a v tom případě bych s hokejem skončil. Je to ale hodně zapříčiněno stylem hokeje, který vyznávám. Ne snad, že bych se vyhýbal osobním soubojům, ale mám prostě jiný styl.

V bulvárním slovenském plátku jménem Čas se po tomto incidentu dokonce objevil titulek, že se díky chybějící sanitce mohla stát tragédie...
Já vůbec nevím. Sice jsem to po nějakém čase četl a říkali mi o tom i kamarádi a známí, ale já jsem se o to nikdy nezajímal. Měl jsem svoje problémy, takže nevím, jak to nakonec dopadlo.

Takže to bylo klasické bulvární zveličování?
Asi tak. Novináři si k tomu samozřejmě hodně přidali, aby měli senzaci.

V několika rozhovorech jste si posteskl, že mladým hráčům chybí vychování, pokora a slušnost...
Stává se to. Ale proč ne. Já, když už jsem byl starší, tak jsem vždy mladším spoluhráčům říkal, že když vezmeme za kliku od kabiny, tak já potřebuju stejně tak jeho mladého, jako on mě starého a když potom z toho stadionu odejde, tak je mi v podstatě jedno co dělá. Ale na tom ledě a v kabině musíme táhnout za jeden provaz. To, že je slušnost, když se příjde do kabiny, tak pozdravit, to už já beru jako samozřejmost. A nepříjde mi na tom nic divného. Někteří na to říkají, že ani doma nezdraví, ale to je potom asi špatnou výchovou od rodičů.


Předchází Vás pověst hráče, který se mladé spoluhráče snaží posouvat kupředu, radí jim a pokouší se předat co nejvíce zkušeností. Někteří starší hráči s mladými tak dobře nevycházejí, Váš případ to ale zjevně není...
Můj případ to určitě není. Já jsem si řekl, že budu hrát vrcholový hokej do té doby, dokud nebude aspoň 50-70% hráčů lepších. To si myslím zatím nebylo a nebo se někteří nesnažili být. A když dostanu do dvojice nějakého mladého? Proč ne. Já už přece jen v tomto věku neoplývám až tak velkou rychlostí a ten mladý může udělat něco za mě a já samozřejmě udělám zase něco za něj. Hrál jsem s hodně mladýma klukama a někteří hrají ještě dnes a na docela vysoké úrovni, ať to byl třeba Ivan Švárny nebo Richard Stehlík. Třeba právě tito dva si nikdy nestěžovali. Poslouchali co jim říkám a radím, protože já se snažím jen a jen pomoct. Kdybych se někoho snažil odstavit, tak to jde udělat úplně jinak a hned.

Dočetl jsem se, že mimo sezonu pomáháte ve svém rodném Vrádišti tamním fotbalistům. To už se dnes často nevidí, že by hokejista hrál závodně i fotbal...
Fotbal hraju už od patnácti a celou dobu nastupuju jen za Vrádiště a za jiný klub jsem fotbal nikdy nehrál. Možná i tohle je důvod toho, proč se mi vyhýbala zranění, že mám klouby díky sportu zpěvněné, což mi potvrdili i někteří lékaři. Fotbal mě baví. Kdysi jsem se ve Skalici rozhodoval mezi fotbale a hokejem, dokonce si mě k nám domů přišli koupit činovníci Senice, kde se tehdy hrála druhá nejvyšší soutěž ve fotbale. Tehdy ale byl ve Skalici hokej a ne fotbal, takže hokej zvítězil.

Kde jste udělal své první kroky na bruslích?
Jednou mě vzal můj o tři roky starší kamarád, který už je bohužel nebohý, do Skalice na trénink, abych se tam šel aspoň podívat. No a už jsem tam zůstal.

Jsou u Vás sportovní geny dědičné, nebo jste neměl po kom lásku ke sportu získat?
Určitě jsou u nás geny dědičné. Oba moji rodičové byli sportovně založení. Moje máma, která už také není mezi námi, chytávala za Sláviu Holíč ve fotbale. Otec trénoval a s aktivní kariérou fotbalisty skončil asi v 53 letech, takže tu sportovní dlouhověkost máme určitě v rodině (směje se).


V hokeji jste obránce, zatímco ve fotbale útočíte. Asi se to nedá srovnávat, ale co Vás baví víc - bránit, nebo útočit?
V hokeji se nabráním dost, takže jsem si řekl, že bych ve fotbalu rád střílel branky i některé takové o ničem, jak ve fotbale padají. Mě ten fotbal hlavně baví a hodně se u něj uvolním.

Znáte někoho z kabiny Drtičů?
Z doslechu ty kluky znám. Osobně se s nimi seznamuju vlastně až teď v kabině, teda kromě Skaličanů, kteří tady jsou a které znám osobně.

Byl jste někdy na zimním stadionu v Hodoníně, ať už jako hráč, nebo jen jako divák?
Za poslední dva roky jsem se tu byl asi osmkrát podívat na hokej. Nový zimák je krásný, má to úplně jinou kulturu než to bývalo za stara a stadion se mi líbí. Hokej je tady dobrý, diváci jsou super, takže by to mělo být všechno v pohodě.

Vaše oblíbené číslo je, pokud se nepletu, 92. Proč právě toto číslo?
Na to se mě ptá každý (směje se). Není třeba přemýšlet nad odpovědí a není ani tak těžká. V roce 1992 se mi narodila dcera, tak od té doby mám číslo 92.

Budete s ním hrát i v Hodoníně?
Dresy už jsou prý hotové. Požádal jsem, že kdyby to šlo, tak bych si 92 rád vzal, ale když nebude, tak se toho zase tolik nestane.

Závěrečná otázka nemůže být jiná, než: Jaký máte vzkaz pro hodonínské fanoušky? Na co se mají a mohou těšit a na co se těšíte Vy?
Jak jsem již řekl - myslím si, že hokej v Hodoníně je na celkem slušné úrovni. Určitě se budeme snažit porvat se o postup. Můj cíl je vždy postoupit co nejdál. Jsem maximalista a druhé nebo třetí místa neberu v úvahu, vždy chci jít co nejvýš. Pokud se poslední zápas sezony vyhraje, tak je vždycky spokojenost. A vzkaz pro fanoušky? Aby nás podporovali i tehdy, když se nebude zrovna dařit, nebo když bude některý den prostě někdo lepší a my se na oplátku budeme snažit hrát co nejlíp a dostat se co nejdál.

Děkuji Vám moc za rozhovor a ať se Vám Hodoníně líbí a daří.


Foto zdroje: hokej.pravda.sk, cas.sk, hokej.sk, hokejportal.sk , sportportal.sk a szlh.sk.

 

Tabulka

P Tým Tým Z S B
1. ZNO Znojmo 5 27:10 15
2. HOD Hodonín 6 21:18 12
3. KOP Kopřivnice 6 20:16 10
4. ZNS Žďár nad Sázavou 5 20:17 9
5. VEL Velké Meziříčí 2 8:8 3
6. OPA Opava 5 15:20 3
7. NJI Nový Jičín 5 10:19 3
8. VAL Valašské Meziříčí 4 11:24 2

Hlavní partneři

Město Hodonín KM beta KM Travel Delimax Autorenova SaZ Motičák
 

Partneři

Swietelski MetLife vista car Reality Veselý Lázně Hodonín levier maspro vinný dům repress gapa teza rybářská bašta lesnictví autocenturm glos LS Obchod Podlahy Skočík Soukromá moravská směnárna
 

Mediální partneři

rádio jih Televize Slovácko Hodonínský Deník
 
Copyright © 2003-2021 SHK Hodonín & eSports.cz, s.r.o. | Informace o autorských právech | RSS