INFO:

„Permici ještě nemám, ale určitě si ji pořídím,“ říká loučící se legenda Petr Pokorný

„Permici ještě nemám, ale určitě si ji pořídím,“ říká loučící se legenda Petr Pokorný
středa 22.3.2017 | Jan Hochman

Po dlouhých třinácti letech ve službách Drtičů končí jedna z největších postav novodobé historie hodonínského hokeje. Čtvrté semifinálové utkání se Vsetínem bylo pro oporu zadních řad a dlouholetého kapitána Drtičů Petra POKORNÉHO posledním v jeho bohaté kariéře. „Lepšího soupeře jsem si na rozlučku nemohl přát. Vsetín byl lepší, pořád má zvuk. I když jsme s ním vypadli, potrápili jsme ho pořádně,“ říká vyškovský odchovanec, který v dresu Drtičů nastupoval nepřetržitě od sezony 2004-05.

 
 

Petře, po posledním zápase semifinálové série se Vsetínem asi všem lidem při závěrečné děkovačce došlo, že to bylo tvé loučení s hodonínským dresem…

Už v rozhovoru po posledním zápase série s Opavou jsem se zmínil, že to byl jeden z posledních krásných zážitků na tomto ledě. Po tom zápase se Vsetínem si toho asi někteří všimli z výrazu mé tváře a mých oči. Ty emoce tam prostě byly, strávil jsem tady přeci jen třináct krásných let a… je to tak, byl to můj poslední zápas kariéry.


Kdy došlo k tomu definitivnímu rozhodnutí?

Já na konec kariéry myslel poprvé už někdy před sedmi lety…


… vzhledem k tomuto faktu - věřili ti kluci v kabině, že je to opravdu konec?

(směje se) Někteří tomu asi ze začátku moc nevěřili. Měl jsem to ale letos v hlavě v podstatě celou sezonu. To rozhodnutí nepadlo ze dne na den. Nebylo to tak, že bych se ráno vzbudil a řekl si: „Tak, a teď končím.“ Člověk bohužel nemládne a všechno je s přibývajícím věkem těžší a těžší a hlavně cestování bylo už hodně náročné.


Sehrála v rozhodování nějakou roli i rodina?

To ani ne. Nějaký tlak na to, abych trávil víc času doma s rodinou, to nebylo. Samozřejmě, že všichni byli rádi, když mě měli doma, ale zároveň moc rádi za mnou jezdili do Hodonína a fandili mi. Naopak, ani rodina to nenese zrovna snadno, protože jim končí ta zábava, během které se jezdili dívat na tatínka, jak hraje hokej.


Už máš na příští sezonu domluvenou permanentku?

(směje se) Ještě nemám, ale určitě si ji pořídím. Rozhodně pro mě Hodonín a Drtiči nekončí. Určitě budu na zápasy často jezdit a užívat si je, teď už jen v roli diváka. Na Hodonín nikdy nezapomenu a rád se sem budu vracet.



Letošní sezona byla nejlepší za posledních několik let. Probojovali jste se do semifinále, potrápili jste favorizovaný Vsetín. Po takové povedené sezoně se asi končí lépe, než kdyby se třeba vypadlo v prvním kole 4:0 na zápasy…

Určitě. Skončit nějakým nezdarem, to by byla špatná tečka. Samozřejmě se to nedalo naplánovat a nikdo z nás nevěděl, jak nakonec sezona dopadne. Jsme rádi, že jsme přešli přes Opavu a se Vsetínem jsme odehráli vyrovnané zápasy. Ale máš pravdu, že takhle skončit kariéru je určitě příjemnější, než kdybychom třeba s Opavou ve čtvrtfinále prohráli. Zároveň bych chtěl smeknout klobouk před fanoušky, kteří tady po posledním zápase zůstali a poděkovali nám dlouhým potleskem za celou sezonu.


V dresu SHK jsi odehrál třináct sezon, během nichž jsi toho zažil moc a moc. Vybral bys tři nejhezčí zážitky?

Tři, které mi utkvěly v hlavě? (přemýšlí) Jako první vyberu asi finále se Šumperkem v sezoně 2006-07 a plný dům, který tady tehdy na oba zápasy byl (na oba finálové zápasy přišlo dohromady 6751 diváků, pozn. red.). Jako druhý rok 2012, kdy jsme vyhráli svou skupinu a probojovali jsme se až do baráže o první ligu. A třetí, možná i proto, že je to teď čerstvé, je letošní série se Vsetínem.


Je něco, co tě naopak do dneška mrzí?

Když na to tak teď vzpomínám, tak mě určitě mrzí, že jsme tehdy byli v baráži jen krůček od postupu. Tam tomu tehdy moc nechybělo, mohli jsme slavit a já bych možná skončil už tehdy. Tohle mě a určitě i další kluky do dneška mrzí.


Mám pro tebe malou hádanku. Vzpomeneš si, kde jsi byl 17. listopadu roku 2002?

17. listopadu 2002? (přemýšlí) Jelikož se mě na to ptáš, tak bych řekl, že jsem byl asi tady v Hodoníně na zimáku…


Ne ne…

Anebo vlastně ne, máš pravdu. V Břeclavi. Vyškov - Hodonín 16:0. Tohle si samozřejmě pamatuju. Já jsem hrál za Vyškov a Drtiči tehdy ještě hrávali své zápasy v Břeclavi. Teď už samozřejmě ne, protože už tady není vlastně nikdo, kdo si ten zápas pamatuje, ale dřív v těch prvních sezonách jsme to často v kabině probírali. Kluci mi to ale pak vraceli tím, jak jsme s Vyškovem už tady na zimáku vedli 1:3 a nakonec jsme prohráli 4:3 (směje se). Tomáš Kočvara tehdy dával tři góly Dalikovi Svobodovi.


Kromě Dalimila Svobody byla následně v týmu Vyškova i další zajímavá a fanouškům Drtičů jistě velmi známá jména jako Martin Vojtek, Tomáš Meixner, Vladimír Kočara, Radek Šimeček, ale třeba také Jiří Sedláček, Jan Habrovec nebo Karel Benýšek…

Hodně kluků přešlo do Vyškova zároveň s licencí z brněnské Komety. S některými jsem se znal už z předchozích let z dresu Břeclavi nebo Ytongu Brno. Následně po konci Žraloků Vyškov šli někteří do Techniky, s jinými jsem se pak znovu setkal v hodonínském dresu.




Ještě jedna malá hádanka. Vzpomeneš si na svůj první soutěžní zápas v dresu Drtičů?

Ty mi dáváš (směje se). Nebylo to v Brně na Rondu s Technikou a porážka 10:0?


Technika byla první zápas sezony, ale až o rok později. Tvůj první zápas byl v sezoně 2004-05 doma proti Orlové (porážka 4:6).

Přiznám se, že na ten zápas si nepamatuji. Spíš mi utkvěla ta „šiška“ v Rondu (směje se).


V barvách SHK jsi odehrál během třinácti sezon celkem 578 zápasů, což je úctyhodná porce. Povedlo se ti to i díky tomu, že jsi během své kariéry měl štěstí na to, že se ti vyhýbala větší zranění…

Máš pravdu. Měl jsem štěstí, že mi zdraví sloužilo prakticky po celou mou kariéru. Nepočítám to, že jsem měl něco natažené nebo naražené, to jsou běžná zranění, která potkají každého hokejistu. Nejtěžší zranění bylo asi někdy před devíti-desíti lety, kdy jsem měl zlomenou kostrč. Těžko říct, jestli v tom jsou i nějaké genové dispozice. Otec také hrával hokej a nikdy neměl žádné velké zranění. Nevím, čím to je. Možná to je ale tím, že mám určitý pud sebezáchovy. Nikdy jsem nešel do ničeho, jak se říká bezhlavě. A taky v tom bude strava a pitný režim (směje se).


Za ty dlouhé roky jsi v Hodoníně vystřídal spoustu parťáků. S kým se ti hrálo nejlépe?

Hrozně moc jsem si zvykl na Lojzu (Martin Miklík, nikoliv Alois Hadamczik, pozn. red.). Když přišel do Hodonína jako mladý kluk, tak jsme začali hrávat spolu ve dvojici a myslím si, že jsme si na sebe rychle zvykli a věděli jsme, co od sebe můžeme vzájemně čekat. Rád určitě vzpomínám taky na Martina Hlavačku.


Dokázal bys vybrat nejhezčí a nejdůležitější gól své hodonínské kariéry?

Nejhezčí gól? (přemýšlí). Myslím, že to bylo doma, ale už si nevybavím s kým. Najel jsem si na přihrávku ve středním pásmu, povedlo se mi projet mezi beky soupeře a zavěsil jsem. Ale jestli to byl Valmez, Nový Jičín nebo někdo úplně jiný, opravdu nevím. Pro mě ale ty nejhezčí góly byly vždycky spíš ty nejdůležitější a to vím přesně, které bych vybral. Bylo to ve čtvrtfinále s Břeclaví, kde jsme prohrávali 1:0, a já jsem dal na konci zápasu dvě branky během čtyřiceti vteřin. Tyto góly byly určitě ty nejdůležitější.


 

Tabulka

P Tým Tým Z S B
1. VSE Vsetín 40 201:90 109
2. POR Poruba 40 177:129 77
3. SUM Šumperk 40 165:133 74
4. HOD Hodonín 40 157:153 64
5. OPA Opava 40 123:130 60
6. VAL Val. Meziříčí 40 123:151 47
7. NJI Nový Jičín 40 118:138 45
8. KOP Kopřivnice 40 139:186 42
9. TEC Technika 40 98:191 22
Copyright © 2003-2017 SHK Hodonín & eSports.cz, s.r.o. | Informace o autorských právech | RSS